Byly to časy, kdy se fotbal hrál pro radost. Pro radost z pohybu, z povedené akce, z vstřeleného gólu, pro radost ze života. Tempo a styl hry určovala taková jména jako Pindur, Fichna, Dressler, Sakalík. Nehrály proti sobě pózy, masky a ega. Šlo o průzračnou a čistou esenci radosti ze sportu. Hrálo se za každého počasí i za nepříznivých podmínek. Téměř nic nebylo důležitější než společná půldruhá hodinka na sportovišti. Velká část hráčů neměla prostředky na sportovní oblečení, což ale v té době nebyla překážka a hrálo se i ve spodním prádle, i když, pravda, nešlo o příliš estetický zážitek ale v té době nikomu nátělníky se žlutými skvrnami a trenky s brzdou ani náhodou nevadily.  Šlo o pohyb a ne o módní přehlídku.

Hráči, kteří se v té době těšili tantiém z manažerských postů si mohli dokonce dovolit i boty světových značek jako ABIDAS, PLIMA, REMBOK nebo BIKE, ale takových bylo málo a většinou jsme hráli bez bot, s kuřími oky vystavenými na slunci. Příliš to nevadilo, neboť oku lahodící akce jsme vytvářeli merunou ze starých hadrů, které se vždy ten den posbíraly v EPCOSí výrobě a holé nohy se tolik neotloukaly. Nesimulovalo se, nehrálo se brutálně. Ani to nešlo, nastřelení míčem z hadrů působilo jako pohlazení a pokud člověk hromadou canců od roztodivných a zajímavých substancí tajemného původu nedostal přímo do obličeje.  Je pravda, že pokud sprchlo a míč nasákl vodu z celé hrací plochy, začaly nám na kontaktních místech na těle vyrůstat barevné vředy, s nimiž se nehrálo nejlépe, neboť vzhledem silně evokovaly architektonický návrh České národní knihovny a zápachem nás přiváděly k pláči, nikdo nechtěl hlavičkovat a nechat si hlavu obalit sajrajtem mimozemského původu a brankaři se schovávali v přilehlých dívčích šatnách, kde po čase našli zalíbení a do hry se již více nezapojovali. S jakou radostí jsme se tohoto míče zbavili výkopem do přilehlé zahrady, když jsme se díky zuboženému vzhledu, pochtívání  a driblingu na pěší zóně a vystupování v cirkusu dokázali složit na krásný koženkový balón značky GALA. Byl to také důvod, proč se ztloukly dohromady tři dřevěné tyče, a začalo se hrát na výsledek.

Povrchem hřiště se však ze zakopnuté toxické meruny na sousedním pozemku počaly prorůstat nahnilé kořeny lidské společnosti. Hlavní roli hrála soutěživost a s ní její sestry nevraživost, agresivita, prolhanost a bratr vztek. Kdo dnes nesplňuje alespoň jednu z těchto vlastností, nemá naději na úspěch. Pokud si jdeš na fotbal zaběhat, užít si sportu s kamarády, nečekej vřelé přivítání a pořiď si chrániče holení,  rozkroku a značkovou výbavu. Pokud nejsi připraven bez divadla přijmout tvrdé zákroky, přihlas se raději do šachového kroužku. Jestli se to brzy někde nezastaví, obávám se, že se tam brzy kulhavým krokem sejdeme. Co se musí stát, aby nastala změna? Média servírují vrchovatou dávku agresivity, děti odříkávají reklamní hesla nazpaměť a přitom nabíjí otcovu zbraň ostrými. Zápasy reprezentace se odehrávají pod rouškou pokrytectví a s nevyřčenou větou „Nějak to s něma uběháme, hlavně ať se dostaneme do hospody po svejch, kde jinde si člověk udělá tak velkou žízeň.“ Naděje velké části národa se upínají na partu „asi“ bývalých spolužáků, kteří se očividně alespoň deset let neviděli a potřebují milé setkání notně zapít a to, že se hraje fotbal, je věc vedlejší. Komu se nepodaří skórovat na hřišti, může toto napravit na hotelovém pokoji s týmovou masérkou, pokud se ovšem jejího příchodu dočká na vlastních nohou a ne na nohou barového pultu. Druhý den potom pokorně omlouvá svůj noční tah před krvelačnými fanoušky, prezentovanými ještě krvelačnějšími médii, s teorií, že nevěděl, že jeho uvolnění bude posuzováno jako zakázané a i kdyby, tak to se přece trestá pouze v hokeji. S tím, že na hotelu kanadské bodování s přehledem vyhrál, se už samozřejmě nechlubí.

Není to tak ale úplně zlé. Ještě se najdou osobnosti, které hrají fotbal z čiré radosti z pohybu a z pocitu kvalitně vypocených a zapáchajících litrů potu. Vstřelené góly nejsou důležité, prohrané osobní souboje nevyvolávají návaly zlosti a agresivní frustrace a zranění protihráče není banalita, která se dá přejít s přihlouplými poznámkami a posměšky. Z takových hráčů se v dnešním sportu udrží pouze výjimečně silné osobnosti, které dokážou hrát svoji férovou hru i když jsou obklopeni nabroušenými kosami a lokty ve tvaru bodce. Sport by se měl dělat prioritně „kvůli sportu“ a ne kvůli tomu, abych dokázal, že jsem lepší než někdo jiný. Pokud mě po vyhraném zápasu naplní pocit radosti, když vidím smutného soupeře odcházet do sprchy, kde na něj čeká druhá prohra a to s plísní a bradavicemi, něco není v pořádku. Ke slovu přichází ego a ješitnost, a jakožto mužská specialita, dostávají tyto dva faktory v současném sportu až příliš velký prostor.

Jako samozvaný a neotřesitelný sekretář fotbalové skupiny EPCOS Šumperk na sebe přebírám zodpovědnost a přestávám během zápasu počítat skóre. Snad se situace zlepší a z hrací plochy vymizí podmračené pohledy a vyceněné zuby.